Pracovní skupina III UNCITRAL věnovaná reformě řešení sporů mezi investorem a státem (ISDS) projednala na svém 53. zasedání v lednu 2026 návrh ustanovení Draft Provision 10 (DP 10), který má odstranit dlouhodobé jurisdikční překážky bránící státům uplatňovat protinároky. Podle blogu Kluwer Arbitration Blog (autorka Sanae Bouyayachen, 24. června 2026) představuje toto ustanovení součást připravovaného Mnohostranného nástroje reformy ISDS (MIIR) a míří na jádro toho, jak v investiční arbitráži funguje souhlas s rozhodčí pravomocí.
Přehodnocení souhlasu skrze implicitní přistoupení
Souhlas v ISDS podle zdroje historicky fungoval jako jednostranná „brána", kterou aktivuje investor přijetím nabídky státu. DP 10 do této struktury vkládá prvek vzájemnosti: podáním nároku dává investor implicitní souhlas s projednáním protinároků, které dostatečně souvisejí se sporem. Analytické těžiště se tak přesouvá od otázky, zda souhlas vůbec existuje, k rozsahu vzájemné procesní účasti po zahájení arbitráže.
Zdroj přirovnává mechanismus k estoppelu — investor, který se obrátí na rozhodčí tribunál, nemůže následně popírat jeho pravomoc rozhodovat o protinárocích vycházejících ze stejného skutkového a právního základu. Kotvou pravomoci tribunálu se stává „skutková a právní souvislost" mezi hlavním nárokem a protinárokem, nikoli samostatné hledání výslovného souhlasu investora. Zdroj zdůrazňuje, že tato souvislost zároveň brání rozšíření sporu nad rámec původního souhlasu investora. Autorka odkazuje na případy Kappes v. Guatemala a Urbaser v. Argentina jako příklady dosavadní konzervativní praxe tribunálů.
Od „vnitrostátního práva" k „právně závaznému nástroji"
Podle zdroje řada delegací na 53. zasedání prosazovala, aby základem protinároků bylo „vnitrostátní právo", zejména kvůli ústavním omezením a judikatuře Soudního dvora EU (případy Komstroy a Achmea) týkající se autonomie unijního práva. Výslovný odkaz na vnitrostátní právo by mohl tribunály postavit do rozporu s těmito ústavními limity.
Kompromisem se stala obecnější formulace „právně závazný nástroj, jehož smluvní stranou je žalovaný". Zdroj upozorňuje, že tuto změnu nelze chápat jen jako zúžení — může naopak rozšířit protinároky o povinnosti plynoucí z lidskoprávních smluv či mezinárodních environmentálních dohod. Zároveň však signalizuje politické zmírnění ambicí reformy, neboť symbolicky významná vazba na vnitrostátní právo, důležitá pro řadu rozvojových států, byla oslabena.
Postupná reforma a její meze
DP 10 má být podle zdroje zařazeno do opt-in Protokolu k MIIR, což umožní reformně naladěným státům podporovat procesní vzájemnost bez plošných závazků. Ustanovení doplňuje Rozhodčí pravidla UNCITRAL, konkrétně řeší nedostatek jejich čl. 21(3), který sice protinároky formálně připouští, ale podmiňuje je pravomocí tribunálu — ta obvykle selhává kvůli chybějícímu výslovnému souhlasu investora ve starších smlouvách. Zdroj popisuje čl. 21(3) jako „dveře bez klíče", přičemž kodifikace implicitního souhlasu tento chybějící klíč dodává a aktivuje rovněž čl. 46 Úmluvy ICSID.
Zdroj upozorňuje na přetrvávající napětí: zatímco DP 10 snižuje jurisdikční práh, možné rozšíření jistoty na náklady i na protinároky by mohlo státy od využití nového práva paradoxně odrazovat. Rovněž Draft Guidelines on Damages (WP.255) podle zdroje ukazují přetrvávající obtíže s vyčíslením environmentální či sociální újmy.
DP 10 podle zdroje neřeší hlubší hmotněprávní otázky, jako je metodika náhrady škody či standardy ochrany, a nemá vytvořit obecné fórum pro regulatorní stížnosti — protinároky zůstanou vázány na vymezený předmět nároku investora. Radikálnější institucionální posun představuje navrhovaný stálý Mnohostranný investiční soud s odvolacím orgánem. Vzájemnost v ISDS se tak podle závěru zdroje buduje spíše kumulativně, kombinací jurisdikční rekalibrace souhlasu, procesní restrukturalizace a posílení kapacity států.