Nesplnění oznamovací povinnosti rozhodce může i bez prokázání podjatosti nebo její pravděpodobnosti postačovat k odmítnutí výkonu zahraničního nálezu. K tomuto závěru dospěl Delhi High Court v rozhodnutí MSA Global LLC (Oman) v. Engineering Projects (India) Limited, jímž odmítl výkon částečného nálezu vydaného v mezinárodní arbitráži se sídlem v Singapuru podle pravidel Mezinárodní obchodní komory (ICC).
Soud dovodil, že povinnost rozhodce učinit sdělení tvoří součást základní politiky indického práva, a proto samotné jeho opomenutí zakládá výjimku veřejného pořádku. Toto pojetí fakticky oslabuje dvoustupňový mechanismus, v němž oznamovací povinnost předchází případné námitce podjatosti.
Skutkový základ
Spor vzešel ze subdodavatelské smlouvy mezi ománským integrátorem bezpečnostních systémů a indickým státním podnikem na dodávku elektronického sledovacího systému. Oprávněný z nálezu nominoval spolurozhodce Andreho Yeapa SC, který při přijetí funkce prohlásil, že nemá žádné skutečnosti k oznámení, jež by mohly vyvolat oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti podle pravidel ICC.
Povinný následně zjistil, že Yeap se dříve účastnil arbitrážního řízení spojeného s předsedou oprávněného. Podal proto návrh podle čl. 14 odst. 1 pravidel ICC k Soudu ICC a souběžně usiloval o zrušení nálezu před Singapore High Court z důvodu nestrannosti. Obě instituce námitky zamítly a dovodily, že Yeapovo opomenutí nezakládá zdání podjatosti.
Závěry soudu
Hlavní otázkou v řízení o výkonu bylo, zda nesdělení dané skutečnosti činí nález tříčlenného tribunálu rozporným s indickým veřejným pořádkem. Delhi High Court po rozboru rozsahu námitky veřejného pořádku a tuzemské úpravy oznamovacích povinností uzavřel, že tato povinnost je v Indii nedotknutelná a přesahuje procesní rozměr k ochraně přirozené spravedlnosti. Její porušení tedy samo o sobě staví nález do rozporu s veřejným pořádkem.
Oddíl 12 odst. 1 indického Arbitration and Conciliation Act 1996 přitom ukládá povinnost sdělit okolnosti, jež „pravděpodobně vyvolají oprávněné pochybnosti“ o nezávislosti či nestrannosti rozhodce. Práh pro samotné sdělení je tak nižší než práh pro úspěšnou námitku podle oddílu 12 odst. 3 ve spojení s oddílem 13, který vyžaduje, aby takové okolnosti skutečně existovaly. Podle kritiků soud obě roviny propojené pojmem „oprávněné pochybnosti“ smísil.
V projednávané věci navíc podle Páté přílohy zákona nebyla oznamovací povinnost automaticky aktivována. Entry 22 vyžaduje sdělení tehdy, probíhala-li předchozí arbitráž v předchozích třech letech a při dvou či více příležitostech, zatímco zde se konala čtyři roky předtím.
Odklon od mezinárodního konsenzu
Rozhodnutí se vymyká ustálené mezinárodní praxi. Pokyny IBA ke konfliktům zájmů z roku 2024 výslovně odlišují oznamovací povinnost jako požadavek transparentnosti od konfliktu zájmů jako samostatného věcného posouzení nestrannosti; samo opomenutí automaticky neznamená konflikt.
Britský Supreme Court ve věci Halliburton v. Chubb uznal nesdělení za jeden z faktorů při posuzování reálné možnosti podjatosti, avšak porušení povinnosti podle něj samo o sobě podjatost nezakládá. Obdobně Court of Appeal for Ontario ve věci Aroma Franchise označil porušení povinnosti za relevantní, nikoli však rozhodující faktor. Rovněž indický Nejvyšší soud ve věci Avitel Post Studioz v. HSBC PI Holdings z roku 2024 při absenci podjatosti nebo její pravděpodobnosti námitce proti výkonu nevyhověl.
Soud ICC přitom uplatnil tentýž věcný standard, když uzavřel, že ačkoli by sdělení bylo obezřetné, jeho absence nezaložila oprávněné pochybnosti o nestrannosti. Delhi High Court tento závěr nezpochybnil a sám připustil, že dřívější účast nemusí být diskvalifikující — přesto nesdělení týchž skutečností označil za porušení povinnosti.
Povýšením podmíněného zákonného mechanismu na absolutní zásadu, aniž by vyžadoval zjištění zdání podjatosti, soud posouvá indické právo výkonu nálezů mimo mezinárodní rámec. Široce čtená ratio naznačuje, že i drobné či v dobré víře učiněné opomenutí může vést k odmítnutí výkonu z důvodu veřejného pořádku.