Stát, který ratifikoval Newyorskou úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958, se tím sám o sobě nevzdává imunity před soudy jiného státu. K tomuto závěru dospěl 24. června 2026 Odvolací soud Anglie a Walesu (Court of Appeal) ve věci CC/Devas v. India ([2026] EWCA Civ 797). Zamítl odvolání věřitelů, kteří proti Indické republice usilují o uznání dvou nálezů v celkové výši 195 milionů eur. Nálezy byly vydány pod záštitou Stálého rozhodčího soudu podle dvoustranné investiční dohody mezi Mauriciem a Indií z roku 1998.
Spor o výklad článku III
Odvolatelé tvrdili, že Indie ratifikací úmluvy přijala pravomoc anglických soudů, a vzdala se tak imunity podle Section 2(2) britského State Immunity Act 1978. Opírali se o článek III Newyorské úmluvy, podle něhož smluvní státy vykonávají rozhodčí nálezy v souladu s procesními pravidly území, kde se nález uplatňuje.
Soud tento výklad odmítl. Soudce Phillips LJ v hlavním odůvodnění dovodil, že pojem „procesní pravidla“ v článku III zahrnuje i pravidla o imunitě státu. Úmluva tedy imunitu svým vlastním zněním zachovává. Navázal tím na prvostupňové rozhodnutí Sira Williama Blaira ([2025] EWHC 964 (Comm)) i na své dřívější obiter dictum ve věci Infrastructure Services v. Spain z roku 2024. Anglický soud tuto otázku dosud nerozhodl. Procesní povahu imunity odvodil mimo jiné z věcí Jones v. Ministry of Interior for the Kingdom of Saudi Arabia a Benkharbouche v. Embassy of the Republic of Sudan a z rozsudku Mezinárodního soudního dvora ve věci Jurisdikční imunity státu (Německo v. Itálie).
Soudce Lewison LJ došel v souhlasném stanovisku k témuž výsledku samostatnou úvahou, mimo jiné s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Al-Adsani v. Spojené království. Upozornil také na rozpor v argumentaci odvolatelů: připouštěli, že souhlas Indie s výkonem podléhá anglickému právu o imunitě, a zároveň tvrdili, že tentýž souhlas imunitu odstranil.
Odlišný režim ICSID
Odvolatelé se dovolávali i březnového rozsudku Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Infrastructure Services (Antin) v. Spain ([2026] UKSC 9), projednávané společně s věcí Republic of Zimbabwe v. Border Timbers. Nejvyšší soud v něm označil článek 54 odst. 1 Úmluvy ICSID, který ukládá vykonávat nálezy jako pravomocné rozsudky domácího soudu, za jasné a jednoznačné vzdání se imunity v řízení o uznání. Samostatné zachování imunity před výkonem v článku 55 podle něj tento závěr podporuje.
Odvolací soud oba režimy rozlišil. Úmluva ICSID upravuje nálezy, jichž je smluvní stát stranou, a o procesních pravidlech mlčí. Newyorská úmluva naopak dopadá na nálezy bez ohledu na účast státu, imunitu vůbec neupravuje a výkon podřizuje procesním pravidlům místa uplatnění. Soud rozdíl spojil s odlišným účelem obou úmluv: Newyorská úmluva má usnadnit arbitráž mezi jakýmikoli stranami, Úmluva ICSID má podporovat investice tím, že zaručuje výkon nálezů proti samotným smluvním státům.
Výhrada obchodní povahy zůstala stranou
Indie se bránila také výhradou, podle níž úmluvu uplatňuje jen na spory považované za obchodní podle indického práva. Odvolání neuspělo již kvůli článku III, soud se proto výhradou nezabýval a otázka zůstává v Anglii nevyřešená. V Austrálii tento argument uspěl u odvolacího senátu Federálního soudu, High Court of Australia však věc rovněž rozhodl na základě článku III.
Sbližování judikatury
High Court of Australia ve věci CC/Devas v. India ([2026] HCA 9) jednomyslně rozhodl, že samotná ratifikace Newyorské úmluvy imunitu neprolamuje. Oba angličtí soudci jeho závěr považovali za vysoce přesvědčivý. Stejně postupují soudy v USA: ve věci Global Voice Group SA v. Republic of Guinea soudce Cobb konstatoval, že bez rozhodčí smlouvy ke vzdání se imunity dojít nemůže.
Odvolací soud v Québecu ve věci India v. CCDM Holdings (2024 QCCA 1620) sice vzdání se imunity dovodil, opřel se však o kombinaci tří okolností: ratifikaci, souhlas Indie s arbitráží podle investiční dohody a její skutečnou účast v řízení. Nejvyšší soud Kanady odvolání proti tomuto rozhodnutí nepřipustil.
Význam pro praxi
Pro věřitele z nálezů proti státům plyne z rozhodnutí několik poznatků:
- Ratifikace Newyorské úmluvy sama o sobě nezakládá automatické vzdání se imunity v řízení o uznání.
- Nálezy ICSID mají jasnější režim, ten však končí ve fázi uznání. Výkon proti majetku státu zůstává samostatným a převážně neřešeným sporem.
- Rozhodující může být chování státu, tedy jeho souhlas s arbitráží a účast v řízení, spíše než výčet úmluv, k nimž přistoupil.
- Výhrada obchodní povahy zůstává otevřenou otázkou, a strategii výkonu je proto třeba přizpůsobit každé jurisdikci zvlášť.