Generativní umělá inteligence může podkopat osobní rozhodovací mandát rozhodce dvojím způsobem. Buď za něj převezme část úvahy, nebo stranám umožní zahltit spis takovým množstvím materiálu, že se s ním rozhodce nedokáže reálně seznámit. Říjnová odborná analýza se zaměřuje na tuto druhou, méně diskutovanou rovinu a staví ji na roveň problému delegace.
Delegace: případ z Québecu
První riziko ilustruje rozhodnutí québeckého Superior Court ve věci ARIHQ v. Santé Québec. Soud v dubnu 2026 zrušil rozhodčí nález. Dospěl k závěru, že rozhodce fakticky přenesl svou rozhodovací funkci na AI: opíral se o vygenerované podklady, mezi nimiž byly smyšlené odkazy na prameny i zkresleně popsaný precedent, a dostatečně je neověřil. Tento případ však podle analýzy postihuje jen situaci, kdy AI pronikne do samotného jádra rozhodování.
Přetížení: levná produkce, drahé posuzování
Ústřední teze analýzy zní, že AI snižuje náklady na tvorbu textů mnohem rychleji než náklady na jejich posouzení. Podání, námitky, chronologie, přehledy pramenů či žádosti o předložení dokumentů lze generovat téměř bez nákladů, kapacita tribunálu však zůstává lidská. Varovné signály se objevovaly již dříve. Panely letošního Paris Arbitration Week upozorňovaly na rostoucí zátěž stále delších nálezů a na to, že rozhodující osoby běžně posuzují během jediného týdne několik rozsáhlých podání s náročnou kontrolou citací. Whitepaper z února 2026 navrhl omezit fázi předkládání dokumentů limity slov či stran pro žádosti a námitky.
Extrémní příklad pochází ze státního soudnictví. V Chile podal v červenci 2026 advokát pomocí automatizovaného nástroje za necelé tři dny 38 477 podání, tedy zhruba 500 až 900 na jeden soud, a podle dostupných zpráv tím přetížil technickou kapacitu systému. Zda šlo skutečně o AI, zůstává sporné. Místní sdružení pro legal-tech upozornilo, že automatizované podávání umělou inteligenci nutně nezahrnuje. Rozhodčí řízení má podle analýzy ještě menší institucionální rezervu: jednoho či tři rozhodce, sekretariát s omezenou kapacitou a nákladovou strukturu, v níž čas strávený čtením spisu platí strany.
Řešení státních soudů nelze jednoduše převzít
Státní soudy reagují vlastními nástroji. Zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem vyvinul systém FraUKe pro hromadné spory leteckých cestujících, kterých ročně přijímá zhruba 10 000 až 15 000. Vrchní zemský soud ve Stuttgartu zavedl systém OLGA k třídění a propojování tisíců obdobných odvolání ve věcech emisí naftových motorů. V arbitráži však strany volí konkrétní rozhodce, a přenesení zpracování spisu na AI proto naráží na jejich osobní mandát.
Pokyny SVAMC (Guideline 6) zakazují rozhodcům delegovat na AI jakoukoli část mandátu či rozhodovací funkce. Pokyny CIArb připouštějí využití AI pro efektivitu, vyžadují však nezávislý úsudek a ověření výstupů. Tribunálům zároveň umožňují regulovat používání AI stranami procesními opatřeními, přičemž jejich nedodržení může mít následky v rozhodnutí o nákladech nebo vést k nepříznivým závěrům.
Proporcionalita jako ochrana úsudku
Analýza dovozuje, že nástup AI má vést k důslednějšímu uplatňování proporcionality. Jako vhodné nástroje uvádí:
- limity rozsahu podání,
- omezení žádostí o předložení dokumentů,
- nákladové sankce za nepřiměřený postup,
- procesní opatření zaměřená přímo na objem materiálu generovaného AI.
Tato opatření nemají sloužit jen efektivitě, ale především zachování schopnosti rozhodce vykonat svůj mandát osobně. Současně nesmějí stranám odejmout přiměřenou možnost uplatnit svá tvrzení. Rozhodující otázkou podle analýzy již není pouze relevance podání, ale to, zda jeho okrajový přínos vyváží kognitivní zátěž, kterou tribunálu přináší.